Tomáš přišel na svět se zrakovým postižením. Svět pro něj byl směsí tmy a jemných barevných skvrn, ale zvuky a doteky mu nahrazovaly to, co neviděl. Rodiče se báli, jak zvládne školu, ale Tomáš miloval příběhy, které si přehrával v hlavě jako vlastní filmy.

Ve třetí třídě dostali úkol vytvořit obrázek svého největšího snu. Tomáš požádal učitelku, aby mu popsala barvy pastelek. Děti nechápaly, proč potřebuje pomoc, a některé si šeptaly. On přesto trpělivě poslouchal, jaká pastelka je „jako teplý sluneční paprsek“ a která „šumí jako noční nebe“.

Na konci hodiny držel v rukou obrázek, který možná nebyl dokonalý, ale byl jeho. Učitelka si všimla tichého úsilí a pověsila ho doprostřed nástěnky. Když se ho zeptala, co na obrázku je, Tomáš odpověděl: „To je svět, který cítím.“

A všichni pochopili, že někdy vidíme srdcem mnohem víc než očima.