Ema se narodila s postižením, kvůli kterému se nemohla hýbat tak jako ostatní děti. Lékaři rodičům říkali, že možná nikdy nebude chodit. Maminka jí každý večer četla pohádky a šeptala, že každý malý krok má velikou cenu.
Ve škole se Ema často cítila jiná. Některé děti nechápaly, proč chodí pomalu a potřebuje pomoc. Jednoho dne při školním vystoupení měla zpívat. Byla nejistá, ale když začala, zazněl jemný hlas, který naplnil celou tělocvičnu. Na konci se ozval dlouhý potlesk a spolužáci k ní přišli s úsměvem.
Po měsících cvičení se Ema dokázala postavit sama. Byl to jen krátký okamžik, ale pro ni i rodiče znamenal víc než cokoliv. Maminka měla slzy v očích a Ema tiše řekla: „Já to nevzdám.“
A i když stále potřebovala pomoc, naučila se, že síla nepramení z rychlosti, ale z odvahy pokračovat, i když cesta bolí.
