Adélka se narodila s těžkou poruchou sluchu. První roky vnímala svět jako tichý film, kde se lidé pohybovali, ale jejich hlasy mizely někde v dálce. Rodiče se učili znakový jazyk spolu s ní a každý nový znak byl malým vítězstvím.
Ve školce seděla často stranou, protože děti nevěděly, jak s ní mluvit. Jednou se k ní ale posadil chlapeček jménem David. Neuměl znaky, ale začal jí kreslit malé obrázky na papír. Sluníčko znamenalo „dobrý den“ a srdíčko „kamarád“. Adélka se na něj usmála a poprvé necítila takové ticho uvnitř sebe.
Když dostala sluchadla, lekla se zvuků, které se náhle ozvaly – šustění papíru, písknutí dveří, smích dětí. Ale David jí podal ruku a trpělivě jí ukazoval, co který zvuk znamená.
Jedno odpoledne, při besídce, Adélka vyslovila své první slyšitelné „děkuju“. Nebylo dokonalé, ale v tu chvíli se rozplakali rodiče i učitelka. A Adélka pochopila, že i v nejhlubším tichu může vyrůst hlas, který si najde cestu ven.
